Řeznické řemeslo

Máte rádi maso či různé masné výrobky? Cítíte se na zabíjačce ve své kůži a nemůžete se dočkat až si sednete ke stolu k vyhlášeným dobrotám? Klidně se k tomu všemu přiznejte, vždyť lidé jedli maso od nepaměti. S tím vším jde ruku v ruce profese řezníka, tedy člověka, který nám ostatním masové pochoutky připraví a vyrobí. Řeznické řemeslo má ostatně poměrně dlouhou a zajímavou historii. Troufli byste si uhádnout kdy se vlastně objevili první mistři řeznického řemesla? Možná se budete divit.

Člověk maso mít prostě musel

Jak už bylo řečeno, člověk od pravěku maso mít prostě musel. Nejprve ho získával lovem, později i chovem a vždy si ho nějak upravil. S tím se pochopitelně vyvíjelo umění kulinářské (kuchařské) a také umění zpracovatelské (řeznické). Řeznické řemeslo prokazatelně existovalo již ve starém Římě a Řecku. V českých zemích byli prvními řezníky pohanští kněží. Možná ještě ne v takové podobě jako dnes, ale mnohé věci se nemění a zůstávají stejné či velmi podobné po celá staletí.

Řeznické cechy měly svou vážnost

Se všeobecným rozvojem řemesel docházelo i ke vzniku různých profesních cechů. Řeznické cechy se tak brzy staly neoddělitelnou součástí tohoto řemesla. Každý řezník byl členem svého cechu a postupně stoupal v kariérním růstu – učeň, tovaryš, mistr. V roce 1310 udělil král Jan Lucemburský cechmistrovi Vodičkovi první řeznický znak – stříbrného lva v červeném poli a také řadu privilegií. V 15. století byl ve znaku dvouocasý lev s korunou na hlavě a od 16. století pak lev drží řeznickou sekeru. Zajímavé je, že na Moravě se více používal symbol zkřížených řeznických seker.

Řezníci měli také svůj kroj

Dobrý řezník býval váženým občanem a řeznické cechy měly tak dobrou pověst, že sami řezníci nosili při slavnostních příležitostech svůj kroj. Obecně byla tradičním znakem řemesla bílá zástěra a imitace řeznické sekery, která se nosila na rameni. Hlavní součást kroje tvořila kytlice (krátká suknice) spojená s rukávy a zdobená límcem, v pase přepásaná. K tomu byly nohavice ze zeleného sametu, bílé punčochy a zdobené střevíce. Na hlavě pak byla kožešinová čapka. Učni a tovaryši nosili bílou košili, červenou vestu a červené nohavice.

Prodávalo se na ulici, v krámech i doma

Ve středověku panovaly trochu jiné zvyky a obyčeje než dnes. Není tedy divu, že řezníci prodávali maso a masné výrobky nejprve přímo na ulici. Později začaly vznikat první masné krámy. Nicméně i tak to nebylo pro všechny řezníky snadné. Mistři řeznického řemesla se dělili na dvě skupiny – ti co měli svůj masný krám (řezník kramářský) a ti co prodávali z domu (čekatel krámu). Zkrátka a dobře, každý si své místo musel postupně odpracovat a zasloužit.

Mistr už musel něco umět

Výše jsme již trochu naznačili jistou hierarchii řeznického řemesla. Každý budoucí řezník začínal nejprve jako učeň, později se stal tovaryšem a vrcholem všeho byl mistr. Cechy měly svůj systém a svá pravidla pro výchovu nových mistrů řeznického řemesla. Adept se musel nejen naučit vše potřebné, ale rovněž složit cechovní zkoušky. Po zbytek aktivního pracovního života se pak každý musel chovat tak, aby svému cechu nedělal ostudu.